Východiskem pro můj přístup ke klientům je ojedinělý příběh každého z nich – pokud tomuto příběhu porozumíme, pak společně s klientem najdeme logiku jeho způsobu bytí, postojů a opakujících se situací či problémů. Důležitou součástí tohoto jedinečného příběhu je potřeba pochopit smysl toho, co se nám v životě děje, potřeba nalézt smysl svého konání i své existence, ale také potřeba najít dynamickou rovnováhu mezi naší autentičností a autonomií na jedné straně a zodpovědností a vztahy na straně druhé.
To vše se může odehrávat jen na poli blízkého a bezpečí nabízejícího terapeutického vztahu, který má vždy charakter setkání mezi terapeutem a klientem a který klientovi umožňuje zažívat přijetí a podporu, aby v plnosti nacházel sám sebe. Cílem psychoterapie a psychosociálního poradenství je tedy jednak pomoc a náprava v krizových situacích, jednak péče o další rozvoj klientovy osobnosti.
Mým cílem je pomoci každému klientovi k tomu, aby nalezl sebe sama, aby získal vnitřní klid, stabilitu, svobodu a radost. Z této pozice se pak snáze ujímá úkolů, které před něj život klade, má pocit větší zodpovědnosti za sebe i za vztahy s druhými lidmi a okolím.
„Psychoterapeut je člověk, který klopýtá za svým klientem a snaží se mu svítit pod nohy.“
Všechny terapeutické směry, které používám, mají optimistický pohled na člověka, neboť vycházejí z přesvědčení, že člověk je v podstatě dobrý a že dokáže sám sebe pochopit a přetvořit.
Existenciální psychoterapie usiluje jak o pochopení lidské existence, tak o pochopení vnitřního zážitkového světa jedince jako jedinečné osobnosti. Zároveň však podporuje jeho osobní růst, jeho schopnost využívat vlastní možnosti, jeho seberealizaci a to, aby mohl uskutečňovat své individuální hodnoty nebo své životní poslání.
Hlubinná psychoterapie vychází z předpokladu, že jsme motivováni touhou zrát, zlepšovat se a vyvíjet. Cestu k plnému, integrovanému „Já“ vidí skrze socializaci a individualizaci, a to na základě zkoumání lidského podvědomí, zejména snů a představ.
Rogeriánská psychoterapie vychází z absolutního přijetí klienta, podněcuje jeho samostatný růst, sebezdokonalování i jeho tvořivost a zároveň podporuje rozvíjení mezilidských vztahů.
Terapie podle Virginie Satirové je založena na pěstování sebeúcty, dále na tom, aby se klient naučil přijímat změny, a konečně na porozumění, jak se v klientově současném životě odráží vliv jeho původní rodiny. Tato terapie často používá nekonvenční terapeutické metody, zejména tzv. terapii zážitkem.
Narativní psychoterapie usiluje o porozumění subjektivnímu příběhu vlastní minulosti klienta, protože prostřednictvím interpretace tohoto příběhu a jeho přestavby je totiž možné dosáhnout změnu chování i prožívání klienta.
Psychosomatika se zabývá se vztahem mezi duševnem a tělesnem. Vnímá člověka jako propojený systém, všímá si tedy především vztahu jeho těla k okolí a k sobě samému, zabývá se ale také jeho psychickým uspořádáním i jeho životní, rodinnou a sociální situací.
Neverbální metody terapie, z nich využívám zejména arteterapii, práci s tělem a tzv. zážitkové techniky.